Je to tu krásné. Vše je provoněno pivoňkami. Semišová
sedačka v malém pokoji motelu. Na ničem jiném nezáleží, než na pocitu, že tu
jsme. Postel s elegantním povlečením, je až příliš měkká. Okna se zdají být
čistá, ale když se podívám blíže, všimnu si páru otisků tak ve výšce očí. Zdi
mají barvu fialek, už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy viděl, či cítil
fialky. Koberec, snad měkký na nohy,
vypadá tak…
Ona tu leží. Je tak krásná. Na tom měkkém koberci vypadá
jako anděl. Anděl, který právě spadl z
nebe. Stěží popadá dech, dlouho nebude. Před chvilkou ještě hřála. Měla sny a
touhy, snažila se mi o nich povědět. Za těch několik let jsem jí nikdy
neposlouchal. Teď tu odpočívá v tom všem, tak nevinná, už navěky…
Přijeli brzy. Někdo je zavolal. Asi ten druhý. Ten co tu s
námi už pár let žije. Je na mě hodný. Posílá mě tím správným směrem. Dává
myšlenkám v mé hlavě smysl. Je mi velmi podobný, mám pocit, jako bych to byl
skoro já. Blbost. Přemýšlím nad blbostmi. Vždyť už klepou na dveře. Ona tu
stále leží, bez dechu. Bez života…
Prý jsem ji zabil. Nemůže to být pravda. Nikdy jsem v tom
pokoji nebyl. Nevzpomínám se. Na nic. Vše je takové černobílé. Odešel. Nechal
mě tu samotného. Můj svět bez něj nedává smysl. On byl jeden, dnes mám však v
hlavě mnoho hlasů. Jeden ženský. Je mi hrozně povědomý. Je mé ženy. Straší mě v
nočních můrách…
Už je to dlouho. Propustili mě. Sedím v drahém motelu a
kouřím jednu cigaretu za druhou. Hlasy den ode dne sílí, nemůžu však o nich
nikomu říci. Stýská se mi po něm. Potřebuji toho druhého zpátky. Odloučili nás
od sebe. Kde ho mám hledat? Tento pokoj má barvu fialek a voní po pivoňkách. Je
mi povědomý, ale přísahám! Nikdy jsem tu nebyl. Hlasy mi pořád našeptávají, prý
ho najdu jen takto. Opěradlo židle padá na zem a já? Já letím za ním…
Žádné komentáře:
Okomentovat