"Píšeš jako naprostý idiot" zasmála se a obrátila
na židli od obrovské obrazovky. Bylo to už dávno, co se jí naposledy ptal na
názor. Vždy seděla mlčky a pozorovala, jak ťuká písmenka do počítače. Jak ty malé
potvůrky naskakují jedna za druhou na bílý list "papíru" a pomalu
zaplňují jeho celou plochu. Viděla, jak mu běhají myšlenky před očima, znala ho
velmi dobře na to, aby věděla, že to nemá číst. Dnes se jí však zeptal.
Vykulila oči a poslušně zasedla k pracovnímu stolu. Očima běhala mezi řádky.
Bylo toho hodně. Běžela celý maraton, než se dostala do cílové rovinky. K
poslední tečce za větou. Nechtěla to číst, natož to pochopit. Netušila, proč
předtím byla tak zvědavá. Vždyť takového ho nechtěla znát! Člověka bez citů, co
ťuká bezvýznamná a nudná fakta do klávesnice a pak to posílá kamsi. Znovu a
znovu jí jeho texty dokázaly znudit. Zabořila nos do svého laptopu. Prsty jí jezdily
po klávesnici a na obrazovce před ní tvořily řádky plné pocitů. Příběhů, které
jí jako biograf skákaly před očima a on to viděl. Miloval jí pozorovat při
práci, když byla plná emocí, které mu dodávaly dávku energie. Vždy, když
dopsala otočila se na něj a zašeptala "Miluji tě" …
Žádné komentáře:
Okomentovat